|
Po tom, co se strejda Dlouhán odstěhoval do Paříže a za nějaký čas na to i do Londýna
a pal dál do Manchesteru a pak už ani nevím kam (našlo by se to podle korespondence, kterou matka
ukládala do krabice od bot ve svém pokoji), matka dospěla k názoru, že je tím vším unavená a přestala
se snažit. Žila pro mně, Kimi a z toho důvodu, že teď už prostě musela. Teorie, že jí dítě
zachránilo život se začala tak trochu naplňovat, i když jen tak nějak na půl. Asi by si nevzala
život, ani by nezačala nějak zvlášť riskovat, ale věděla, že její nápady byly často obzvláště
pitomé a riskantní a že jí je z hlavy nic nevypudí, takže stejně tak i věděla, že když teď má mě,
nesmí si dovolit nějakou újmu na zdraví nebo risk.
V tomhle období se často bezdůvodně trápila a obviňovala se ze špatnosti,
které se na mně dopustila. Poněkud opožděně na ni přišlo něco jako postporodní deprese.
Najednou si uvědomila, že už se začínám zvedat a snažím se udělat první krok a to jí přivedlo
k tomu sebetrýznivému názoru, že udělala největší chybu ve svém životě. Co prý řeknu ve škole,
až se mě zeptají na tatíčka? Neuvědomovala si, že jsou na tom některé děti ještě hůř, a že alespoň
jeden rodič (byť lehce řečeno nadmíru svérázný) na dosah ruky je až až a že se mám vlastně úplně
královsky oproti dětem z dětských domovů, kteří třeba i měli oba rodiče, jen se o ně nechtěli starat.
Jenže když na matku dopadla bída života, muselo se počkat, až jí to přejde. No a otec, který byl schopen
jí z toho dostat a byl po ruce (strejda Dlouhán nám v té době taky moc nepsal, byl až někde za mořem a
měl plné ruce práce) se bavil a nedbal o ni.
Nehrozilo, že by matka začala z nějakého žalu pít nebo něco na ten způsob,
na to byla moc opatrná a zodpovědná. Jen se bála, že začne být pro své okolí podivínem.
Toho se bála i dřív a myslela si, že se jím doopravdy stane, když si nepořídí dítě, ale
stala se jím pro své maloměstské okolí i tak. Začala se oblékat naprosto nemožně, kašlala
na to, že věci co nosí jsou záplatované, zvypírané, vyšisované, otrhané, staré, omšelé,
kašlala na své vlasy, které jí poporostly a divně se jí kroutily kolem uší, nelíčila si oči
jako dřív, nesnažila se o nic než mi být dobrou matkou, mluvit na mně, brát mě ven, krmit mě,
uspávat, chovat mě ve své měkké náruči a dohlédnout na to, aby mi nebylo ublíženo. To ostatní
bylo podřadné, nezajímavé, nepodstatné a jen zbytečně zatěžující. Neměla už přece nic, než mě a Kimi.
Dlouhán byl pryč a s ním i poslední zbytky radosti (i toho imaginárního slunečního světla).
Otec byl také pryč a s ním i jeho zájem o mě, alespoň tak to na první pohled vypadalo. Co se
doopravdy dělo v jeho srdci, hlavě nebo duši, a nebo si tomu říkejte jak chcete, to se asi
nikdy nedozvím, i když zrovna tohle by mě fakt dost zajímalo. Matka mi to neřekla a dost
možná že to ani sama nevěděla, protože otec dokázal unikat a skrývat se a být tajemným tak
sveřepě, že i má matka, která byla někdy snad i výkonnější než FBI, pokud šlo o odhalení jistých
informací, byla zcela bezmocná. Někdy jsem ji podezříval, že ho o mně požádala, aby si pojistila,
že ho bude moci vídat i po letech a pak byla zděšená, že jí to nevyšlo, ale pravda byla asi úplně
jinde. Respektive, pravda mohla být kdekoli. Jak jsem řekl, u nich nebylo nic předpokládatelné a
předvídatelné. Jediné, co bylo jisté, bylo to, že se matka bála.
Původ jejího strachu pravděpodobně vůbec nepramenil z toho, že by ho už nemusela vidět.
Začalo to tím, že jsem udělal první krok. Matka se z toho vlastně neradovala. S hrůzou si totiž
uvědomila, že za chvíli začnu chodit, povídat a ptát se. Zajímat se o to či ono a hlavně, že začnu
intenzivněji přemýšlet. Bála se, že mě nevychová dobře, když nebudu znát slovo táta. Bála se za mě
i za sebe, ale pak jednou zašramotil v zámku klíč a do pokoje vešel otec a zrovna když spala.
Seděla v křesle, nohy podložené stoličkou, v krbu dohoříval oheň a na prsou držela mě,
taktéž spícího. Kimi jen zvedla hlavu a zaplácala ocasem na znamení, že ho vítá, jinak neudělala nic,
ani se nezvedla ze svého pelechu, natož aby začala štěkat. Snad i Kimi věděla (na huskyho byla
neobyčejně bystrá), že takhle to bude lepší. Otec prý prošel pokojem a zastavil se asi metr od
nás, jako by se bál jít blíž. Byl to obraz, který neznal. Matka vypadala zanedbaně, měla na sobě
strašné tepláky a vytahané triko, které ji z jednoho ramene viselo tak hluboko, že bylo vidět
černou krajku na podprsence, v rozcuchaných vlasech měla uvázaný červený šátek s bílými puntíky;
vypadala, jako by zrovna douklízela a nebo přišla z chmelové brigády. Já byl oblečený v modrých
čistých dupačkách, bělostné košilce a hlavu jsem měl podloženou bavlněnou plínou, abych matku
neposlintal (a nebo abych se o ní neumazal?) a měl jsem ji zabořenou do jejích ňader. Usmíval
jsem se ze spaní a vypadal jsem nadmíru spokojeně (kde jinde by mi mohlo být lépe, než u mámy
v náručí?), alespoň tak mi to potom otec vyprávěl.
Potichu a opatrně našlapoval po parketách, aby nás nevzbudil.
Prý jsem ze spaní zavzdychal, ale to bylo všechno. Zastavil se až u nás a prý
tehdy přemýšlel o tom, zda ji má rád nebo ne. Ten pohled ho dojímal. V tom, co
viděl bylo všechno to, o čem kdy mluvili a o co se kdy přeli. Stál tam a viděl
ji takovou, jak o sobě s jistotou mluvila. Možná že byla šílená, impulsivní, nezvládnutelná,
nevypočitatelná, ale zatraceně dobře věděla co chce a proč to chce (někdy sice nevěděla, jak
toho má dosáhnout, ale to už je jiná věc). Byla tam se mnou na prsou, vlídná, mírná a dojemně
hezká ve svém klidném spánku. Jako by se ve spánku projevovala její pravá osobnost, jako by
její druhé já, co jí ponoukalo k pitomostem konečně spalo. Díval se na ni a měl takový vtíravý
pocit označit ten pohled jako „zdecimovaná matka“ (děda by řekl: „Servaná jako trhací kalendář
na Silvestra.“), ale tak daleko od pravdy zase nebyl. Matka toho dne totiž sama vymalovala kuchyň
a měla toho doopravdy dost.
Klekl si na podlahu a v posledních plamíncích, které osvětlovaly pokoj si nás prohlížel.
Musel myslet na to, jak se poznali a co všechno to v jeho životě změnilo. Nikdy by ho nenapadlo, že on
a tahle „strašná, splašená a všehoschopná osoba“, které se občas doopravdy bál, spolu mohou vytvořit
něco tak nádherného a neuvěřitelného, jako je živý človíček. Nechápal, jak ho k tomu přiměla, když k
ní vlastně necítil nic, než trochu vděku a hodně rozpaků nad tím, za co všechno jí je vlastně dlužen.
Naklonil se k ní a políbil ji svými silnými rty na čelo;
dlouze a tak, jako by políbil někoho, na kom mu přeci jen dost záleží.
Matka zamrkala unavenýma očima a trochu hodně se lekla, což se projevilo
tak, že mě oběma rukama sevřela pevně v náručí, jako by mě bránila. Když
ale trochu odtáhla hlavu, aby mohla zaostřit a zjistit, kdo to u ní klečí,
dostala strach. Měla pocit, že se muselo něco strašného stát, když za ní přijel,
když vážil takovou cestu až sem a jen se bála předvídat, co se stane nebo co řekne.
Prý ale řekl jen: „Ahoj, jak se máš?“ Dívala se na něj překvapeně, neřku-li stále
ještě vyděšeně, a marně se snažila přijít na to, co se za jeho úsměvem schovává.
Řekla jen: „Co tu děláš?... A co se stalo?“ A on se nepřestal usmívat, pohladil ji
po ruce, kterou stále ještě silně tiskla dítě na svá prsa a dodal: „Nic, přijel jsem
se na vás podívat.“ Pak položil na zem batoh a vyndal z něj tři tulipány zabalené do
pevného papíru, plyšového psa a nějakou čokoládu.
Matka se trochu vzpamatovala a hned na to si uvědomila, že vypadá příšerně a
že tohle se nemělo stát. Od toho večera už se zase k sobě chovala lidsky a hlavně žensky
a nikdy se nenechala překvapit takhle trestuhodně nepřipravená. I když, kdy mohla vypadat
víc žensky, než s miminem na prsou?
Ukázali jsme mu, jak už umíme s pomocí v podobě matčiných rukou chodit,
jak spolu „mluvíme“ a o kolik zajímavých věcí přišel, když si všímal krasavice inteligentní
a ne nás. Matka byla rozpačitá a otec také. Bylo to, jako by se neviděli celé roky, jako by
přesně věděli kde skončili, ale nevěděli, jak zase začít. A tak jsem chodil po pokoji s matkou
i s otcem a svým povykováním jsem vyplňoval nepříjemné ticho, které mezi nimi panovalo. To bylo
něco divného, něco nového, něco úplně nepřirozeného, že si oni dva neměli co říci. Jenže vzato
kolem a kolem, matka se cítila provinile kvůli strejdovi Dlouhánovi a otec asi kvůli krasavici
inteligentní, se kterou už to zřejmě nebylo takové jako dřív, když se z ničeho nic ukázal v našem
obýváku. Na druhou stranu nechápu, proč z toho měli takovou hlavu, když si nikdy neslíbili věrnost.
Kdyby otec spal s celou dívčí školou a polovinu si jí chtěl vzít za ženu, byla by to jeho věc a pokud
by to měl někomu ospravedlnit, tak moje matka by to rozhodně nebyla. Kdyby matka nastěhovala k sobě do
domu celé fotbalové družstvo, také by se neomlouvala jemu, jenže jsem tu byl já, taková malá, zatím jen
po čtyřech se pohybující věc, která jim trochu zamotávala hlavy a probouzela jejich svědomí k palčivému
hryzání.
Když mě ale matka uložila do postýlky a šla otci odestlat do „jeho“ podkrovního pokoje,
protože tu noc se rozhodl u nás zase po velmi dlouhé době přespat, šel s ní. Matka dlouho váhala
s mluvením a stále čekala, že první začne mluvit on. Měla pocit, že má něco na srdci, co by jí chtěl říci.
Pořád čekala, že z něj vypadne, že se bude ženit, nebo že krasavice inteligentní čeká dítě nebo něco
takového, ale on se jen tvářil vážně (nebo to byla spíš únava), mlčky ji sledoval a ji to strašně
znervózňovalo. Nakonec se k němu otočila a pevným ztišeným hlasem pronesla: „Pokud to s Kryšpínem
nemyslíš vážně, ne se mnou, ale a ním“, zdůraznila, protože jí v tu chvíli opravdu nešlo o její
osobu, ale o mě a chtěla, aby nedošlo k nedorozumění, „tak se seber, vypadni a už se sem nevracej!“
Zatmělo se jí před očima. Nechápala, jak to mohla vyslovit, ale asi to v ní bylo už
strašnou dobu a muselo to ven. Musela strašně trpět a snad i žárlit na tu cizí ženu a muselo jí
také strašně vadit, že na nás tak dlouho kašlal, protože ho měla ráda a i když tvrdila, že ho nechce
pro sebe, chtěla ho alespoň pro mně. Otec prý zůstal stát tak jak byl, ani brvou nehnul, ale ona si
všimla, jak přivřel oči; a přivřel by je úplně stejně, kdyby ho uhodila otevřenou dlaní do obličeje,
tím si byla jistá. Padla na kolena, sklonila hlavu a opřela mu ji o stehna, objala ho kolem kolen a lámajícím se hlasem zašeptala jen: „Promiň, promiň, nemyslela jsem to tak, promiň, prosím jestli vůbec
můžeš.“ Pak se zajíkla, ztichla a rozplakala se. Jediné, co jí na to řekl, bylo: „Neblázni a vstaň!
Asi jsem si to zasloužil. A neomlouvej se pořád!“ Dál už neřekl nic, jen se pokusil udělat krok směrem
k odestlané posteli. Pustila ho, ale zůstala klečet s uplakanou tváří otočenou ke stěně. Po chvilce
ticha se zvedla, přiškrceně mu popřála dobrou noc a odešla. Seběhla schody, vzala bundu a vyběhla před
dům. Po půl hodině toho běhání nechala. Nemělo to cenu, nepomáhalo to.
Tu noc nespala, ale asi ani on neměl lehké snění. Matka se celou noc klepala hrůzou, že ráno bude pryč, jenže ne pouze do dalšího víkendu, ale na pořád. Napínala uši, aby slyšela zavrzání schodů, kdyby se chtěl vyplížit z domu, srdce jí trnulo, že to musela poznat i Kimi, která se naprosto proti svým zvykům přišourala do ložnice a lehla si k ní na volnou postel, což nikdy bez dovolení paničky neudělala. A její panička pobrekávala do polštáře tak vytrvale, jak to uměla jen ona. Když byla moje matka „naměkko“ rozbrečelo ji cokoli, i to, že ji někdo udělal radost. Moje maminka je hold přecitlivělá, ale mě to nevadí.
Jenže on neodešel a ráno pokračovalo v ještě rozpačitější náladě. Matka dala Kimi obojek, mě oblékla a posadila do kočáru a vyhnala nás s otcem ven (kdyby nás tam nechala, brečela by asi před ním, ale to nechtěla dopustit; konečně, už se za tu dobu pro něj a před ním nabrečela až až). Pak v klidu uvařila oběd, pustila si k tomu nějakou tu příšernost, co normálně poslouchala a byla nazpívaná švédsky nebo nějak podobně, což mě ještě po letech znělo jen jako nějaké chrčení, kvičení a křičení a snažila se nemyslet na to, co se stalo, co řekla, jak se cítila a jak si přála, aby to dopadlo.
No a otec byl až do oběda se mnou venku, chodili jsme po parku, volali na Kimi, která nás úspěšně normálně ignorovala, protože ani jednomu se necítila být povinována poslušností a šplhali jsme se na kopec ke hřbitovu, odkud byl krásný výhled na město. Vesele jsem pokřikoval své „jedeme, jedeme!“ A otec se mnou uháněl po staré asfaltce z kopce, až kolečka hrkala. Smál jsem se, až jsem se zajíkal. Kimi se zdržovala nebo nás předbíhala, pak se zase najednou zastavila, čuchala ke stromu nebo sloupu veřejného osvětlení, aby nás pak mohla dohnat (Kimi byla typ psa, kterého nebylo třeba vláčet na vodítku, i když prý má tahle rasa právě s poslušností problémy). Všechno mi to přišlo strašně zábavné. Vlastně celý svět byl v té době neuvěřitelně zábavný a žádné komplikace se nepřipouštěly.
Další víkend, kdy nás otec už tak nepřepadl, jejich konversace sice vázla také, ale už zdaleka ne tolik, co před týdnem. A matka si s ulehčením ale i hrůzou začala uvědomovat, že otcův zájem o mně zase nějak povážlivě nebezpečně narůstá, stejně jako moje schopnost chodit, což byla pro ni vysloveně vražedná kombinace. Někdo by si mohl říci, že si protiřečila, když měla pocit prohry, když si nás otec nevšímal a cítila strach, když jsem zase začal být u otce v kurzu. Jenže to nebyly protiklady. Prohrávala, když se o nás nestaral a bála se, když mě nechtěl pustit ze své náruče. Věděla, že jednou to přijít musí, ale jako by se to snažila oddálit, jak nejvíc to šlo.
S chůzí přišlo to, čeho se bála nejvíc. Zatím, pokud chtěl můj otec vidět jak zdárně roste jím započaté dílo, musel přijet. A já rostl opravdu velmi zdárně a za chvíli jsem mohl být klidně odvezen pryč - třeba na celý víkend! Matka tuhle část dohody zřejmě podcenila a nedomyslela ji do důsledků a nebo prostě spoléhala na to, že otcův zájem čase opadne úplně. Přála si sice, aby se tak nestalo, ale také si přála, aby zůstalo u toho, že k nám bude jezdit. Bála se toho, až si mě začnou přehazovat sem a tam.
No, v tom opadávání zájmu se až tak nemýlila, jen neopadával otcův zájem o mně, ale o tu krasavici inteligentní a tak se stalo pravidlem, že v pátek večer zavolal, že se v sobotu staví, aby se podíval na synka, jak mi říkal, protože mu byl Kryšpín, lehce řečeno, proti srsti a ještě několik dlouhých let podezíral matku, že mi dala tak pitomé jméno jen pro to, aby se styděl ho někde vyslovit a tak se nechlubil tím, že má syna (říkal jsem přece, že mí rodiče byli oba dostatečně... no, dejme tomu... nevšední).
Byly to paradoxy, otec opouštěl krasavici a alespoň mentálně se vracel k matce, se kterou nikdy vlastně doopravdy nežil a tak ji ani nemohl doopravdy opustit nebo se k ní vrátit. A matka z toho byla také docela zmatená a tak ho nevítala zrovna s otevřenou náručí, protože tušila, že má něco zalubem, a že to nebude jen tak. Nějak nevěřila těm jeho velkým modrým očím hluboko pod světlým obočím. Na druhou stranu, když jí onehdy z legrace řekl, že je mrcha, vzala si to velmi osobně a hledala v tom další skryté smysly. (Mimochodem, když jsme u tohohle bodu, že jsem se ještě nezmínil o tom, že moje matka byla neuvěřitelně vztahovačná, že ne? A o tom, jak byla úplně chorobně stydlivá a maskovala to neuvěřitelně odvážnými kousky jsem taky ještě nemluvil, že ne? Myslím, že tolik času ale nemáte... to by totiž bylo nejméně na další dvě knihy).
V té době se začal otec chovat jako pozorný manžel, kterým nikdy nebyl a starostlivý otec, kterým v těch cyklicky se opakujících záchvatech zodpovědnosti opravdu byl (když u nás byl, bydlel v pokoji nad matčinou ložnicí a veškeré jejich soužití se odbývalo na duševní úrovní, tělesné věci se omezily na občasný polibek na tvář a nebo velmi krátké políbení na rty, pohlazení ramene nebo vlasů a nebo škádlivé plácnutí).
A tak tu byl zase na čas s námi. Vysoký, trochu ohnutý, po ránu naprosto neprobuditelný, připravený se mi věnovat v jakémkoli směru, nápomocný, klidný a snad i vyrovnaný, trpělivý k matčiným nápadům a
výstřelkům, usmívající se a možná dokonce spokojený nájemník, který jako by do toho domu patřil odjakživa. Sedávali s matkou u krbu a povídali si, skákali si do řeči, překřikovali se, smáli se a byli tím, čím byli vždycky, dobrými přáteli, jako by je nespojovalo nic jiného než hromada vzpomínek a spousta společných zážitků a přátel.
Otec matku nemiloval jako ona jeho. Z její lásky stále cítil jen ty stejné rozpaky, jako dřív a pocit skoro viny nebo strachu. Ale i když ji nemiloval, nechoval se ke mně jako k dítěti své dobré kamarádky. Vnímal velmi citlivě fakt, že je otcem a byl na to patřičně hrdý, ale i když jsem byl jeho synem, JEHO drahým milovaným synem, ona nebyla nic než jeho dobrá kamarádka, i když byla mou matkou, mou drahou a milovanou matkou.
Bylo to skoro odporující všem otcovým vlastnostem i té jeho dobře utajované zodpovědnosti, když připustím, že nechtěl matce udělat dítě, protože se bál, že by ho vyšachovala ze hry a pak ten samý muž úspěšně několik měsíců ignoruje mou přítomnost, aby se mohl věnovat jiné ženě. Možná že to cítil také a styděl se za to, možná že pro to se mi věnoval s náležitou péčí a i k matce byl daleko shovívavější. Jenže matka to vnímala jinak a čekala každou chvíli, že dojde k nevyhnutelnému.
Každý víkend se uklidňovala, že tentokrát se to ještě nestane,
jenže znala otcovy obavy z cestování (zatím co matka procestovala sama se
svým „vořežprutím“ walkmanem, batohem, knihou na ukrácení dlouhých tranzitních
přejezdů z místa „a“ do místa „b“ a neutuchajícím nadšením pro noci v autobuse
nebo vlaku, skoro celou Evropu, otec míval několik desítek kilometrů od domova
pocit osamělosti, stesku a bezradnosti a chtěl se co nejdříve vrátit) a tak věděla,
že den, kdy si na celý víkend odveze svého synka sebou, se povážlivě přiblížil.
Matka s tou myšlenkou bojovala statečně, ale ne a ne si na ni zvyknout.
Když to nakonec opravdu přišlo, že ji požádal o mě, uvolila jen s podmínkou,
že mě k němu odveze sama. Otec kategoricky odmítal, že mě nebude natřásat v tom „starém křápu“
(tím myslel matkou milovaný a opečovávaný kabriolet z roku devatenáct set šedesát jedna), což
způsobilo, že se matka urazila a následkem toho se rozplakala.
Kateřina
|
